Ukázka z knihy: Chalupu v bažinách ovládá zvláštní magie

Do ticha noci se ozvala rána a po ní zvuk tříštěného skla. Alice sebou ve spánku trhla a vzápětí se probudila. Otevřela oči. Po stěnách kolem ní divoce tančily strašidelné stíny a vzduch byl cítit štiplavým pachem.

„Já jsem ti to říkala: Nechoď děvenko k rokli, nechoď tam, nechoď tam...“ uslyšela cizí ženský hlas. Rychle pohlédla směrem, odkud přicházel.

U kamen ve středu místnosti stála stará čarodějnice a hleděla na Alici. Vlasy jí zakrýval květovaný šátek a v ruce držela baňku s jasně žlutou tekutinou. Když se Alice v posteli nadzdvihla, aby na ženu lépe viděla, objevila i zdroj hluku, který ji vzbudil: Na zemi vedle kamen spatřila střepy další baňky a kolem nich louži kouřící hnědé tekutiny.

„Ale ty ne,“ pokračovala čarodějnice ve své řeči, „ty si prostě nedáš říci. A vidíš, jak to dopadlo.“

Alice se na ni znovu podívala: Proč si ta žena myslí, že se spolu znají? Teď, když o tom přemýšlela, jí také přišlo zvláštní, že tu ta čarodějnice klidně stojí, vaří si lektvary u kamen a vůbec se nediví, že v její posteli leží nějaká cizí holka.

Tohle celé je divné.

„Proč jsi jen k té rokli chodila? No tak řekni, proč? Proč? Proč?“ láteřila čarodějnice.

„Musela jsem k ní, abych se dostala sem,“ odpověděla nakonec Alice nesměle.

Teď se žena zarazila a pátravě si ji prohlížela. Po chvíli, jako by se jí v hlavě něco přepnulo, ztratila svůj starostlivý výraz a začala se usmívat. „Zítra půjdeš do bažiny pro byliny. Budeme vařit lektvárky,“ pravila.

Alice váhala, co na to říci. Pak si ale představila, jak těžko se sem dnes dostávala a rozhodla se opatrně odporovat: „Promiňte, ale já bych se v té bažině nerada utopila.“

„Proč by ses, safraporte, topila? Máme přece zásobu sušených pempolišek! A zaklínadlo swamproa wherea už znáš od svých čtyř let! Taková chytrá holčička jsi byla!“

„Pempolišky?“ váhala Alice.

„Pempolišky! Tady jsou, přece!“ a čarodějnice ukázala na jeden ze sáčků na stěně, ze kterého koukaly Alici neznámé sušené květiny trochu podobné pampeliškám.

„Ale dost řečí, Lýdie, teď už spi. Zítra si promluvíme!“

„Lýdie?“ zašeptala Alice pro sebe.

No dobrá, ta čarodějnice má pravdu. Proberou to zítra.

A než to stačila domyslet, zase usnula.

--

Ráno Alici probudil zpěv ptáků. Netušila, kolik může být hodin, ale za okny už bylo světlo.

Nepřikrývala jsem se včera večer peřinou? napadlo ji, když zjistila, že tu teď žádná přikrývka není.

A nelehala jsem si včera večer do postele?

Alice s překvapením zjistila, že leží na tvrdé zemi.

Když se rozhlédla kolem, nebylo tu nic z toho, co si pamatovala ze včerejška...

Petr M, prosinec 2019

Sleduj naše novinky i tady: