Ukázka z knihy: Alice v polepšovně pro čarodějky

Alici probudila zima. Otevřela oči a zjistila, že je zpátky v pokoji. Zkusila pohnout rukama a potěšilo ji, když zjistila, že už není k ničemu přivázaná. Pomalu – a přitom nejrychleji, jak to jen dokázala – slezla z lehátka, opatrně došla ke své posteli, lehla si a zabalila se do deky.

Stejně se ale klepala zimou. A cítila se zvláštně. Zvláštně nepříjemně.

Jak dlouho tohle můžu vydržet? Jak dlouho bude trvat, než dopadnu jako ta holka na vedlejší posteli? pomyslela si.

Po dlouhých minutách zima začala pomalu ustupovat a pak se Alici v dece kolem těla konečně rozlilo příjemné teplo. Někdy v té chvíli musela na pár okamžiků usnout, protože když opět otevřela oči – a zdálo se jí, že je měla zavřené opravdu jen chvilku – na vedlejší posteli seděla paní Červená a krmila její spolubydlící kaší z misky.

Nijak se s tím nepárala. Dívce tekla kaše po bradě i po krku a Alice přemýšlela, jestli ta holka vůbec něco spolkne.

Nebyl to pěkný pohled.

„Kde mám oblečení?“ zeptala se po chvíli váhání.

„Tam, kde sis ho nechala,“ odpověděla žena stroze.

Takže se někde válí mokré, pomyslela si Alice hořce.

„Dostanu taky něco k jídlu?“ zeptala se zase po chvíli, když se při pohledu na jídlo – i přesto, že kaše vypadala dost nechutně – ozval její žaludek.

„Jídlo si musíš zasloužit, holčičko.“

Alici se chtělo brečet. A to už se jí dlouho nestalo. Zaťala pod dekou pěsti, ale to bylo všechno, na co se teď zmohla.

Proč právě ona? Proč se tohle musí dít zrovna jí?

Po očku sledovala krmení na vedlejší posteli. Šlo to čím dál tím hůř a nakonec paní Červená další pokusy vzdala. „Abys neřekla, že jsme na tebe zlí, můžeš dojíst zbytky po Sáře,“ řekla, jako by Alici prokazovala kdovíjaké dobro. Pak se zvedla, s hlasitým klapnutím položila misku i se lžicí na stůl a odešla.

Aha, tak ta holka na vedlejší posteli se jmenuje Sára. Alice ještě chvíli trucovala, ale pak se přece jen zvedla z postele a šla se podívat, kolik toho v misce zbylo.

Nebylo toho moc.

A nevypadalo to pěkně.

Hlad byl ale silnější než ona, silnější než obraz poslintané Sáry. A tak – opravdu jen s lehkým zaváháním – vzala do ruky lžíci a zhltla zbytek něčeho, co vypadalo i chutnalo jako kaše z hodně starých brambor.

Pak zase na chvilku zaváhala – a nakonec misku ještě vylízala.

Jako pes, pomyslela si.

Pořád se cítila slabá, ale i přesto s ní zase začínal lomcovat vztek.

Proč je tady? Vždyť přece nic neudělala! Tak proč se k ní chovají takhle!?

Rozčileně chodila po malém pokoji od stěny ke stěně a horečnatě přemýšlela...

Petr M, srpen 2019

Sleduj naše novinky i tady: